Logo sandhall.cz

Sandhall.cz

Úterý, 14. července 2015

Ze Sahary do Skotska aneb smrkání na Smrku

(pondělí 6.7.2015, 34.3 km, stoupání 769 m)

Je ti vedro? Je ti velké vedro? Tak se sbal a ujeď do Jizerek! Ale musíš až úplně nahoru. Když nebudeš mít trpělivost, budeš se potit dál. Máme to vyzkoušené.

Poměrně narychlo, s napůl uvařeným mozkem jsme spíchli plán na dobytí dalšího kopce, kopce číslo 12. Do závodu Pernštejn – Klínovec, v rámci kterého budeme pilovat svahy Krušných hor a stoupat na již zmíněný Klínovec, zbývá ještě čtrnáct dní. A zalesklo se prázdné okénko v závodním a osobním itineráři. Navíc se objevila nečekaná pomoc od Ondrovy choti Jany, která nám coby cyklo – logistický doprovod umožní prosvištět vytipovanou trasu jen tak – nalehko. Bez zbytečných batůžků, pásů s bidonky a troušení drobných z děravých kapsiček po horách.

Bukovec Vyhlídka

Takže v nedělním ránu stojí tři bratři v triku – nebo spíš dva pokrevní bratři v triku plus jeden dědek v nátělníku – na parkovišti pod BUKOVCEM – 1005 m.n.m.- nad velkou Jizerskou loukou. Tričko funkční zelené – reklama Marathon Paris, tričko funkční zelené - reklama Kbelská desítka a nátělník funkční černý – bez reklamy Lidl. Nemáme pevný plán výběhu, máme jen velkou chuť se pořádně proběhnout, něco málo nastoupat a hlavně – kdyby se nám na chvíli podařilo v rámci "Akce kopce" uniknout ze spárů tropických veder – nezlobili bychom se. To ještě nevíme, že poslední přání se splní měrou vrchovatou. Nečeká nás žádná vysokohorská túra, podmínky však nejsou zcela jednoduché a teplota i slunce rychle stoupají.

Cíl je daný – SMRK 1124 m. n. m.

Jizerky - Smrk - trasa Podpora

Nad mapou u parkoviště naplánujeme cestu 30+, rozuměj nad 30 kilometrů. A protože nás doprovází i maminka Ondry a Štěpána, dvou "bratrů v triku", dychtivá kulturních zážitků v lázních Libverda a prohlídky kláštera v Hejnici, je dán i cíl naší cesty. Maminka přejede s vozidlem do cíle trasy a my natočíme kilometry napříč Jizerkami, cikcak směrem na Smědou a údolím Bílého potoka až do Hejnice.

Kilometr 0. Sbíháme mírným kopcem po Bukovcem na Jizerskou louku, známá místa pro většinu českých občanů turisticky aktivních. Po dvou kilometrech odbočka vpravo vzhůru, směr kóta Jelení stráň. Asfaltová dálnice se mění na typický horský terén s kameny, kořeny, hlínou a mechem. Šplháme na skalnatý vrchol Jelení stráně a kocháme se. Na severozápadě se Smrk ztrácí uvězněn pod mrakovou poklicí. Z Jelení stráně vede téměř 4 kilometry dlouhá přímá cesta, přerušená dalším šplháním na skalnatý výhled z ortoruly – Pytlácké kameny. Mrak se blíží. Už abychom byli pod ním. Neopomeneme vyšplhat na žádný kamenný hrot u cesty – jako správní kochači a panoramativci. Opakované výstupy odnáší naše kůže, neboť skály z místní ruly jsou jako smirkový papír. Jen lehce se otřeš a koleno nebo dlaň počne ronit červenou tekutinu. JELENÍ STRÁŇ – 1018 m.n.m. – odřené koleno. PYTLÁCKÉ KAMENY – 975 m.n.m. – spálená dlaň. Každým krokem se šedý mrak, napíchnutý na vrchol Smrku, přibližuje a nám svítá naděje na brzké ochlazení.

Pytlácké kameny

Vpravo ve stráni kóta 50°52'57.356"N, 15°17'3.840"E… pro neznalé a ty, co nemají paměť na čísla – PRAMEN JIZERY. Jde o pramen prvního pravostranného přítoku na našem území. Jizera jako řeka pramení v Polsku.
Blížíme se k notoricky známému závěrečnému výšvihu na Smrk, jeden kilometr dlouhému prudkému stoupání, nazvanému poeticky – NEBESKÝ ŽEBŘÍK. Štěpán ho zkouší celé běžet, my s Ondrou trousíme poznámku: "Budeme předstírat chůzi". Potvrzuje se známé pravidlo horských výběhů, že běh do prudkého kopce není téměř rychlejší než rychlá chůze s opíráním dlaní do stehen. Na konci stoupání, na okraji krásného nového chodníčku z dřevěných stupňů, má na nás Štěpán náskok slabých 20 metrů a srdce mu tlačí do mandlí, zatímco nám – tlačí do madlí též  to už jsme ovšem v mraku. Kdybychom nebyli pozorní, mineme v mlze na levoboku vrcholovou kótu. Jsme na 17. kilometru výběhu a zároveň na nejvyšším místě – 1124 m.n.m.

Nebeský žebřík Vrchol

Ó vy proudy neodbytné,
nekonečné potní čůrky,
jak vtékáte prioritně
zpod lopatek mezi půlky.

Ó vy stehna dřevěnící
od Jizerky svahem k Smrku,
neúnavně pracující
před oblaky na úprku.

Rozhledna na vrcholu, postavená roku 2003, není vůbec vidět. Zahlédneme ji až v okamžiku, kdy jsme přímo pod ní. Na kovové konstrukci se sráží vlhkost, při výstupu na ní jsme zkrápěni velkými kapkami. Co vidíme z horního patra rozhledny? Prd. Přesto - na tohle jsme se těšili několik tropických dní! Včera v deset večer se paříme ve 33 st.C a o 12 hodin později stojíme v mlze a na chladném větru u teploměru pod rozhlednou a s překvapením sledujeme modrý sloupec lihu krčící se u čísla 12. Vrcholové foto spokojeně ochlazených běžců mokrých potem i mrakem je toho důkazem.

Teploměr Smrk rozhledna

Ó ty kůže zimomřivá,
u rozhledny modrající,
jak se v mraku rychle stmívá,
skotský střik tu fičí lící.

Dlouhá čárko v teploměru,
ó jak hluboko jsi klesla -
jen hodinku od Sahary
rosný bod se chopil vesla.

Stojíme u pomníku z roku 1909. Byl postaven u příležitosti 100. výročí návštěvy německého básníka T. Kornera na vrcholu. Hora má jméno po reálném vysokém smrku, který stával nedaleko vrcholu a byl vyvrácen silnou bouří roku 1790. V 19. století býval Smrk odlesněn a výhled prý dosahoval kruhu o průměru 240 km! Když začal vrchol znovu zarůstat, byla zde roku 1892 postavena rozhledna a vydržela až do konce 2. světové války. Její přesná kopie dnes stojí na nejvyšším místě pražské ZOO. Z dřevěného domku pro stavební dělníky byla upravena malá turistická chata, kterou r. 1932 vystřídala nová stavba. Chata i rozhledna zůstaly po válce bez správce a rychle se tedy proměnily v ruiny. Po letech, kdy byl Smrk bez turistického zázemí a výletníci sem zavítali jen občas, byla v roce 2003 slavnostně otevřena nová železná rozhledna. Vysoká 23 metrů, se dvěma vyhlídkovými plošinami – vyšší z nich v 18ti metrech. Vrchol Jizerek se tedy opět stal častěji navštěvovaným místem.

Rozhledna Smrk

Čekáme na Janu a její batoh s občerstvením. Chudinka na Nebeský žebřík s bicyklem nemůže, tak si cestu prodlužuje dlouhým sjezdem, aby mohla na vrchol vystoupat po sjízdné cestě z opačné strany hory. Při čekání solidně vymrzneme, schováváme se tedy v útulně pod rozhlednou, oblepené na stěnách fotografiemi s místními reáliemi. Když Jana dorazí, posilněni vyrážíme dolů.

Smrk motto

Za zmínku stojí kvalita cest v Jizerkách. Pro běžce jsou kvalitní až příliš. Výborný cyklistický terén je ještě podpořen asfaltovými cyklostezkami, kterých zde vyrostlo jako hub po dešti. My bychom rádi více terénu, ale musíme se přizpůsobit.

Cesta příjemně utíká, konverzace zatím nevázne, sil je dost. Z povrchů se nám nejvíce líbí dřevěné chodníčky nad rašeliništi Jizery, které nádherně pruží a člověk si na nich připadá jako na tartanu. Štěpán při jejich přebíhání utrousil trefnou poznámku, že "na tom dřevě nohy krásně oddřevění". Sbíháme povodím Bílého Potoka. Zhruba po hodince běhu červenou turistickou křížíme napříč serpentiny silnice z Desné do Hejnice. Nejčlenitější úsek, pokrytý balvany skrytými pod mechem, trávou a stínem klenutých větví stromů. Tady se musí dávat pozor, jeden neopatrný krok by znamenal utrum s běháním třeba i na několik týdnů. Ač sbíháme, zpomalujeme a každý jede svoje tempo.

Svah po levé ruce skrývá za stromy SMĚDAVSKOU HORU – 1084 m.n.m., napravo zase vidíme hrany kopců, které jsme před chvílí opustili. Čím jsme níže, tím více na nás opět útočí červenec. Musíme zapomenout na příjemně chladné chvíle na hřebeni.

Louka Kříž

Les končí, vbíháme na louku. Po levé ruce stojí veliký kamenný kříž, vysoký dobrých 7 metrů. Takových krásných míst je v Jizerkách nepočítaně. Neodoláme a musíme fotit.

Vbíháme do vsi BÍLÝ POTOK na poslední 4 km cesty. Teď už jen po silnici, neboť maminka bratří v triku už na nás čeká u kláštera v HEJNICI.

Výživných 35 kiláčků po horách, nádherné ochlazení na Smrku a v okolí, zářez do "akce kopce" a další poznávání krásných zákoutí naší domoviny – co víc si přát. Takže za čtrnáct dní nashle na Klínovci!

Lepší smrkat na Smrku - než se potit na krku,
lepší v mraku nevidět - než tučňákům závidět!

Morová Šleha