Středa, 4. listopadu 2015

MARATONUS MORIBUNDUS

Pátek 16.10.2015

Soukáme se z auta – deset hodin jízdy, prdel otlačenou jak ze svazácký schůze, oči vykoukaný až na sklivec, nohy tvrdý jak surfový prkna. Čumíme dolů z vyhlídky malého kochacího parkoviště. Auto ještě mokrý od deště. Do palice se zalehlýma dutinama po sjezdu z Alp šajní italský slunce. Ostře. Koukáme na ráj. Italský jezero, dlouhý jak deset Lovosic, u něj italský palmy, a italský olivovníky. A nad ním strmý srázy, navrchu zasněžený, v nich sem tam zakuklenej vodopád. Na srázech vinohrady (před chvílí jsme projeli okolo odbočky na Tremino – po dojčsky Tramin – mělo by mně to něco říkat? Pod vinohrady óbr skála, okolo ní tři městečka. Před chvílí počasí, že by se i Foglar vožral – a teď? Město Torbole, topící se ve slunečních paprscích - hlavní město evropského windsurfingu. Cíl naší běžecké expedice – cíl Lake Garda Marathonu. (A ještě jeden tajný cíl, o kterém ovšem mužská část výpravy nemá ani potuchy).

Torbole

Odhodlaně nakráčíme do objednaného ubytování. Chrchlám, smrkám, vybaluju, přepočítávám kapesníky. Předevčírem – při výklusu se Štěpánem – jsme plánovali závěrečný atak proti virům a bakteriím. Teď na plné čáře prohráváme. Štěpán, zdevastovaný návštěvou zubařky Dr. Mengeleové, s váčkem nad pětkou vlevo nahoře a s váčky pod očima šramotí s bráchou Ondrou, majícího virózu "už" týden za sebou, ve vedlejším pokoji. Ája v našem kouká na chrchlající trosku u otevřené skříně. Lazaret hadr. Otázka zní – máš teplotu? Nemáš. Bolí tě mandle? Ne. Co na tom, že máš hubu jak formu na tunely - nosem stejně při běhu nedýcháš, protože to ani neumíš, tak nezoufej. "Chlapi, jdeme pro číslo dnes večer nebo až zítra?"

ZnackaNa břehu jezera v krásném letovisku Torbole se skoro nic neděje. Jen na prostranství před kostelem je rušněji. Pořadatelé maratonu zatím početně převyšují pár převážně zahraničních účastníků taškařice, zevlujících okolo. Přihlášení máme za sebou cobydup. S italskou ležérností přebíráme číslo, čip a tašku s obvyklými reklamními materiály. Nečekaně a s příjemným překvapením i zářivě žluté tričko s logem maratonu, sice z pochybného materiálu, ale pro zimní výběhy, kdy chceš být hlavně dobře vidět – ideální. Nasadíš ho na větrovku a budeš viděn i ve vánici za rohem.

Večer jdeme na obhlídku. Městečka, vinohradů (odrůdy Barbera, Cabernet Souvignon, Chardonnay, Cortese, Merlot, Pinot Blanc, Pinot Noir, Pinot Gris, Riesling), palem, pomerančovníků, řeky Sarca (pro nás jedině Sarka Farka) – a jezera LAGO di GARDA, největšího italského jezera. Bylo vytvořeno tzv. Etschským ledovcem během poslední doby ledové - rozloha 370 km čtverečních, průměrná hloubka 136 metrů, maximální 346, ležícího v nadmořské výšce pouhých 65 m.n.m. Délka po břehu 158,4 km – po silnici zvané Gardesana. (Jak krásný ultra by se po ní běželo). Největší přítok – již zmíněná řeka Sarca.

Mám takový zvláštní pocit. Proč se tu od první chvíle cítím jako doma? Že bych byl v minulém životě Italem? Protože do roku 1918 úpěla severní část jezera i s okolními sídly pod stejným mocnářem jako my na severu v Bohemii!

Sobota 17.10.2015

Jak jinak začít den po prozmítané noci, přerušované kašláním, smrkáním, frkáním a jinými zvuky nevhodnými pro lidský druh, než společným předsnídaňovým výběhem?

CV

Nejhorší je když se na trati ztratíš
a dlouhý přípravy blbostí zhatíš,
tudíž je dobré nejlépe předem
seznámit hlavu s cestičky vzhledem.

Komu se zelení, tomu se zelení. Ne že bych byl zelený málo. Nějak se ale moribundus prošťouchnout musí. To pak člověk kouká i na snídaňovou misku s otrubami spokojeně jak zahrádkář na chcíplého krtka.

Torbole

Začíná naučná část. Jedeme na prohlídku Cascata Varone. Vodopády vyhloubily ve svazích hor nad údolím Sarky Farky krásné rokle. Navíc je po dešti. Tak si jeden z vodopádů vychutnáváme v celé jeho kráse. Po návratu do Torbole Ája prozrazuje svůj tajný cíl cesty. Mohl jsem si to myslet. Stojíme totiž před butikem s kabelkami! Po pěti minutách vycházíme s rozzářenou Ájou z krámu. Zastrkávám kreditu do kešeně a zdá se mi najednou nějaká menší. Čumím jak bacil do lékárny – začala mi ve fochu prkenice kvedlat!

Monte Blado 1Jedeme po Gardesaně dál na jih, do 12 km vzdálené(ho?) města Malcesine, místa zítřejšího startu závodu. Já se Štěpánem - známí to kochači - nasedáme do první lanovky směr Monte Baldo, zatímco Ondra s Ájou – známí to baroví povaleči – jdou na prohlídku města. Na kamenném ostrohu nad jezerem majestátně stojí hrad ze 13. století - Castello di Malcesine - Scagliero, neboli sídlo stejnojmenných majitelů a místních vládců – dominanta města. Kavárničky v malebných uličkách lákají k posezení, čehož Ája s Ondrou náležitě využijí, zatímco my se Štěpánem stoupáme zavěšeni na laně k vzhůru k oblakům, do cca 1800 m.n.m., na vrcholové partie Monte Baldo. Nahoře jsou 2 st. celsia, mokrý sníh a mraky. S vírou v jejich rozestoupení podnikáme po výstupu z lanovky s otočnou kabinkou, přizpůsobenou pro přesně takové kochače jako jsme my dva, krátký půlhodinový trek na hranu pohoří. V teniskách dobrý. Jako na objednávku se mraky po příchodu na hranu rozestoupí a my můžeme okouzleně, stoje po kotníky ve firnu, sledovat panorama hor, celého jezera Garda a lidských sídel, rozesetých po pobřeží jako náhrdelník. Jestli čtenář v tomto kraji vína, nejmodřejší vody, hor a tropických plodů ještě nebyl, ať si ho určitě nenechá ujít! Fotíme a od protějšího břehu jezera slyšíme hlásání místního rozhlasu, které se přes hladinu jezera a úbočí hor nese až k nám. Teprve po návratu domů jsem se dozvěděl, že se v Limone zrovinka konal běžecký závod Vertical kilometer.

Štěpánovi se opět začíná ozývat zub, já taky hutně pochrchlávám, nemá cenu se tu příliš zdržovat, i když bychom se mohli kochat celé hodiny. Večer se blíží a zítra ráno jdeme na věc. Dole pod lanovkou jsme už netrpělivě očekáváni, jako omluvenku přivážíme Áje s Ondrou první letošní sníh na koulování.

Monte Baldo

Večerní pasta party navštívíme v očekávání, jaké že těstoviny nám Taliáni připravili. Nosí je přímo z místní restaurace, vzdálené 30 metrů od stanu, takže jsou pěkně teplé. I dobré. Dokonce léčivé! Vybírám totiž poslední sousto z misky, skousnu – a zásah! Zatoulaná chilli paprička s pálivostí asi sto miliónů bodů pálivostní stupnice zabloudí mezi mé stoličky – a je nekompromisně spolknuta. Dříve než si uvědomím neblahé pocitové účinky, způsobí její nečekaný průchod zanícenými dutinami zázrak. Koukám jako péro z gauče! Kromě okamžitého zadušení, škytání, očí vypadlých z důlků a nemožnosti se nadechnout, přichází po chvíli libé pocity. Vše se uvolňuje, opouští nemocného veškerými otvory a on, rudý a zpocený nastupuje předmaratonskou rehabilitaci. Spím jako dudek.

Neděle 18.10.2015

Budíček v šest nula nula.

Otruby, mazání patřičných míst, příprava maratónských propriet. Kráčíme s Italy k trajektu. Poveze nás do Malcesine na start. Ve 3 patrech maxitrajektu 500 hubeňourů – vložená jízda jen pro maratonce (a závodníky pro štreky na 15 a 30 kilometrů). Maratónců bude celkově asi 400, ostatních kolem 800 set.

Jednou za rok si asi kapitán lodi připadá jako ve snu. Přeplněný trajekt – ponor žádný. Včera vezl 300 lidí – v tom spousta mastodontů silných tak, že by se pod nimi zlomil rodokmen – a ponor na hraně. Teď spousty mladých děvčat, prsa sice většinou jak dvě lentilky pod kobercem, ale veselý, štíhlý a krásný holky. Ani tlustého kluka nevidět. Vskutku zvláštní sebranka. A všem tak nějak zvláštně září oči.

Vystupujeme za svítání a kráčíme v zástupu pod hradem se vztyčenou hlavou. I Štěpán, jehož stolička se pro dnešek taky umoudřila. Krása. Náměstí u startu žije. Jakási italská Olga Šípková vykřikuje forte povely na šílené aerobičky, jimž bude maratón asi málo. Dokonce i pro několik samečků ve velmi přiléhavých běžeckých úborech. My se převlékáme, u kamionu stojícího za radnicí odevzdáváme v pytli zavázaný "civil" do připravených drátěných košů a jdeme se ohřát do budovy, kde se přihlašují příchozí. Je tu cítit kafr, mastičky a vopičárna, ale ze smradu ještě nikdo nenastyd, že jo. Moc se těším na italskou hymnu. Tak veselou nemá na světě asi nikdo. Vždycky si vychutnám pohled na diváky před zápasy squadry azzurry, jak si jí užívají a jak je skvěle nabudí… hymna nebyla. Místo ní duní těsně před startem z reproduktorů do davu profláklá peecka Highway to Hell od AC/DC. Taky dobrý. Snad nás dnes nabudí též. Vepředu vidím Pavla Brýdla a další kluk i holky, kteří si na tváře nalepili české vlajky. Fotím Karla jeho nerozlučným mobilem, který donedávna nedal z ruky ani při závodní vřavě. Alespoň mi taky udělá jednu předstartovní momentku. Je nás tu z Česka hodně – skupina vodičů z PIMu si také udělala maratonský výlet. Zdravíme se, vzájemné plácání.

Start na vteřinu přesně v 9,30 – na Italy, kteří nějakou tu čtvrthodinku neřeší – k neuvěření. Prvních 7,5 km se běží přímo po břehu jezera po cyklostezce. Trať je sice po rovině, ale členitá, nedá se příliš dobře držet plynulé, pro maratonce nejvhodnější tempo. Střídají se povrchy, od asfaltu přes dlažku, písek, beton – dokonce i asi kilometr šedého zátěžového koberce. Obíhají se zátoky, malé přístavy. Je třeba si dávat pozor na klopýtnutí při přebězích přes mramorové můstky a na ostrých hranách domů, kde lítáš jak špinavé prádlo. Probíháme vesnicemi Val di Sogno, Assenza a Porto… jak krásně dovolenkově to zní! Sil na rozdávání. Na sedmém kilometru obrátka v městečku Brenzone.

VitrOdteď poběžíme, kopírujíce jezero, po Gardesaně na jeho severovýchodní cíp. Bohužel fouká mírný severní protivítr, který nám jistě ukrojí z měřeného času nějakou minutku. Po Gardesaně poběžíme až do cíle 30ky v Torbole. Rovná asfaltka podél jezera je už pro maratonské tempo vhodnější – ba přímo ideální. Nechrchlám a běží se mi dobře. Ondra, který chce běžet pod 3, je dávno v prachu, mně – chcípákovi by dnes stačilo 3:15 a Štěpán, po měsících bez pořádného tréninku si běží svou 30ku "na pohodu" za námi. Gardesana je tak pohodlná, že při jejím šmirglování můžeš klidně propadnout své kochací vášni. Za běhu sleduju protější břeh jezera a krásné kopečky nad ním. Trasa odsýpá a schován za větrem ve skupince italských vytrvalců s červenými čísly (pro závod na 30 km, maratónci mají modrá) udržuju plánované tempo mezi 4:20 až 4:25. Kašel nikde, omezená kapacita plic zatím nevadí. V městečku Navene si plácám do dlaní s nadšeně fandícími diváky a jejich ratolestmi. Probíháme několika tunely, nejdelší z nichž má 1648 metrů. Stanoviště měření mezičasu je kupodivu umístěno ne na metě půlmaratonu, ale na kilometru 22,9! Zajímavé zpestření na úplně rovné, přehledné silnici. Záměr pořadatelů mi zůstal zcela skryt. Na km 21,1 totiž žádná zjevná překážka, která by měření znemožnila, nebyla. Taky cedule s kilometry nebyly rozestavěny přesně. Pořadatelé je prostě přivázali k nejbližšímu pevnému sloupku či sloupu, který byl po ruce. Občas několik desítek metrů od správného místa, což znemožňovalo si kontrolovat správné plynulé tempo.

Na 29. km se naší výpravě dostalo morální a materiální pomoci od Áji, které tímto veřejně vyjadřujeme náš hluboký dík. Přiklusal jsem bez problémů k Torbole, na 30. km. Furt to jde. Nevím z jakého důvodu – že by natrénováno? – ale běžím na hraně osobního rekordu. Nedělám si však iluze, že nevykysnu. To by asi bylo proti přírodě. A taky že jo. Jako mávnutím kouzelného proutku, za rozdělením trati pro 30ku a maratonce v centru Torbole, kde maratónci běží dále rovně a 30káři doleva ke břehu jezera do cíle, se do mne začne zavrtávat červ krize. Za přítomnosti množství diváků – no, spíše čumilů – probíháme po hlavní ulici města směrem na Arco. Je to jen kousíček, asi 1,5 km po nábřežní cyklostezce, ale právě tady se láme chleba. Začínám pravidelně zpomalovat, kontrolka nádrže začíná povážlivě pomrkávat. V Arcu otočka a běžíš po silnici zpátky na Torbole. Zdravím se s frajery a jednou frajerkou, kteří mi běží po cyklostezce pode mnou naproti. Někde v centru je odbočka vlevo nahoru, proti proudu řeky Sarcy. Přibíhám na křižovatku zmaten jak Goro před Tokiem, hledám cestu dál. Diváci jsou roztroušeni bez ladu a skladu skrz křižovatku a škodolibě si vychutnávají načaté zmatence s pomálu již fungujícím mozkem. Až policajtka uprostřed mi na neverbální otázku – kudy tudy? – odpovídá italsky verbálně i neverbálně – tudy tady! Od 32. kilometru až do cíle trápení. Naprosto plynule ztrácím síly, na což nejsem příliš z posledních maratonů zvyklý. Až do 38. km navíc běžíš směrem od cíle, což ti určitě psychicky nepřidá. Utahanej jak šňůrky od Hurvínka dobíhám kolem vinohradů, ovocných sadů, vilové zástavby a nějakých fabriček vlevo až na obrátku 4 km před cílem. Myslím si, že už bude líp.

Nebude. Je hůř. Cyklostezka po proudu řeky je sice krásná, lemovaná vzorně upravenou zelení, sady a vinicemi, ale rozhodně mi to teď nic neříká. Na 40. km mně dokonce přepadly z únavy morbidní myšlenky. Mozek bránící se úsilí těla, vidí v nádherné oboustranné aleji oleandrů, vysokých dobrých pět metrů a střižených do vzorné přímky, příjezd ke hřbitovu. V dáli dokonce vidím otevřenou zdobenou bránu, za ní obdélníkovou díru do země a… hups! Zvlášť když vzápětí předbíhám týpka v montérkách, nesoucího na rameni lopatu! Motaje se po cyklostezce jak klacek pod jezem přibíhám na km 41. Čas už neřeším, primární zájem je dán – dostat se živý do cíle. Přebíhám řeku Sarcu, okolo rohu hotelu Lido de Blu a jakýmsi divným hnutím zakalené mysli okamžitě měním název na Plážový zvratek. Škodolibost pořadatelů nezná mezí. Poslední kilometr a dvě stě metrů do cíle trvá všem závodníkům nějak dlouho. Každý to nejprve přičítá únavě a zpomalení tempa, jenže pravda je prozaičtější. Poslední kilometr byl zhruba o pět set metrů delší. Cílová brána je ale pořád stejně krásná jako vždycky!

LDG

Tak jsme zase po roce spojili kulturu, turistiku a sport v jedno. Štěpán má za sebou mimo jiné Amsterodam, Vídeň, Frankfurt, Drážďany, Barcelonu – a Ondra? Jako triatlonista a v zimně běžkař se už podíval skoro všude. Kéž bych se alespoň jednou mohl jako on zúčastnit takového legendárního závodu jako např. Marcialonga, Vasův běh, Jizerská padesátka, triatlonů v Rothu, Kodani, Havajského ironmana …věřím, že i jeho vysněný kanál La Mance není pro něj jen snem, ale jen otázkou času a tvrdého tréninku. I kdybych přemýšlel celý den, na stovky jeho a Štěpánových závodů bych si nevzpomněl. V mém sportovci požehnaném věku jsem rád, že jsem relativně zdráv a schopen "něco si odběhat". A vděčen "za každé nové sportovní ráno". To, že nám na Lagu sportovní cíl úplně nevyšel (Štěpán o nějakém superčase nemohl ani přemýšlet, Ondra 13 minut za osobákem, já 10), není až tak důležité. Důležitější jsou krásný zážitky. A těch se nám za pouhé tři dny sešlo dost.

Za jízdy autem domů, při projíždění okolo Mnichova, v červené večerní záři od dálnice nedaleko vzdáleného stadionu Bayernu Mnichov, jsem se osazenstva automobilu zeptal, co že se jim první vybaví při vyslovení názvu Lago di Garda. Unisono zazněla jasná odpověď – Maraton, voda, hory, moribundus!

Kouknu se doleva – véééliké jezero,
kouknu se doprava – výýýsoké hory,
kouknu se dopředu – nefňukej posero,
předvádíš tady laciný fóry.

Hladina jezera Lago di Garda
odráží zoufalou supící postavu,
do jakého že mne italský maratón,
do jakého že mne dovedl do stavu?

Do stavu mdlého, k skelnému pohledu,
na samou hranici mrzkého života,
zase sis naběhl, opět to zvoral,
jako bys nevěděl co běh za robota.

Běžíš-li maratón s moribund bacilem,
Buď rád žes živý vyskyt ses za cílem!

Morová Šleha