Neděle, 18. listopadu 2012

Raz, dva, tři - ŠUTR54

3 běžci, 3 tratě, 3 různé pohledy…

Ondra (1 kolo 18 km) - ŠUTR54 jako suprové vyladění před Kunratickou

Podzimní Šutr jsem si opět nemohl nechat ujít. Oproti jarním dvěma kolům (36 km) jsem zvolil, díky nedělnímu startu na Kunratické, pouze jedno. Počasí bylo naprosto ideální, tak jsem ráno z rodných Úval vyrazil dokonce na kole. Na místo startu přijel pouhých 15 minut před startem, dostatečně rozhýbán 40 km jízdou po Pražských cyklostezkách. Odprezentoval, rychle převlékl do běžeckého, prohodil pár slov se známými a hurá na start. Celou trať jsem proběhl v ohlídaném tempu s tepy okolo 160 tep/min za 1:23h. Náramně jsem si celý běh užil, protože jsem ho nešel na krev, jako řadu jiných. Byla to naprosto pohodová sobota, přesněji suprové vyladění před Kunratickou. Po doběhu jsem ochutnal vynikajícího nealko švestkového Bernarda a snad ještě lepší oříškovou pomazánku s tmavým pečivem. Díky všem organizátorům v čele s Michalem. Podobnou lepší akci neznám. A to se ještě musím zmínit o dobrovolném startovném, které vždy neváhám dát vyšší. Jarní Šutr si nenechám ujít, půjdu do tří kol.

Ondra

ŠUTR54 01

všechna foto: 1bubobubo

Libor (2 kola 36 km) - ŠUTR54 aneb Šťastné Utrpení 157 Trailových Romantiků

Z busu č. 131 vystupuje několik mladých (kromě jednoho) mužů drsného vzhledu (kromě jednoho) s kamennými výrazy v ostře řezaných tvářích barvy pískovce. Na plotě dětského hřiště přilepeného na tenisové kurty na pražské Hanspaulce je vítá zelená cedule s nápisem "ŠUTR 54". Brodíce se po kotníky navlhlým listopadovým listospadem vstupují do lesní oázy zvané Šárka. Dříve než spustí z ramen bágly, tváře se jim projasní, koutky pozvednou a tlumenými hlasy odpoví na vítací pozdrav pořadatelů a pořadatelek jedinečné akce v čele s frontmanem Michalem. Přistupují ke stolečku, hlásí jméno a výměnou za dobrovolný obolus vytahují z pytlíku svůj osobní šutr. Šedý vlk tahá dvojku a okamžitě si v mysli vybaví "pro dnešek jsem tedy Plhou". Na rozložené stanovině za neustálého drkotání zimou ještě ostřeji řezanějších tváří dochází k přeměně civilů v běžce. Čekají nás dva osmnáctikilometrové okruhy. Ti odvážnější už jsou půl hodiny na trati, kroužíce své první kolečko ze tří celkových. Ukládám svůj kamenný talisman do zadní kapsičky elasťáků a pozdravím se s ostatními "dvoukoláky a dvoukolačkami". Dnes si na víc než na 36 km netroufám – mám teprve dva týdny po frankfurtském maratonu a přijel jsem se především kochat. Úderem desáté Michal bez dlouhých cavyků vypouští nadržené exoty z klece.

ŠUTR54 02

Jako šutr z praku vystřelený - tak vypálí z kopce od startu mládežníci. Nás pár kochačů si při zahřívání ranním chladem zkamenělé tělesné schránky vymění pár úsměvných závodních historek a pochválí krásné podzimní ráno, načež se po šárecké silničce dostáváme k první horské prémii. Plha dobíhá první jedince. Už první kopeček je výživný, snad aby nás mentálně připravil na ostatní. Při seběhu míjíme ceduli s nápisem – "nacházíš se 7 minut od Pražského hradu". Uprostřed lesa těžko uvěřitelné, ale pravdivé. Stále je však třeba sledovat podloží, šutry jsou všude, hlavně ty neviditelné pod listím. Kopírujeme potok a klábosíme s kolegou. Zrovinka chválíme super značenou trať, když se zezadu ozve upozornění: "tam neéé…". No nazdar, první odbočka a už kufruju… Plho, kolikrát už jsi si říkal, že chlap nemůže dělat dvě věci najednou. Dobíhám mladíka, přiznává, že je místní. Budu se tě držet a můžeme klidně i pokecat. Nemůžeme! Jediná odbočka - a 200 m za námi se opět ozývá: "tam neeééé…", vracíme se na správnou cestu a trojice před chvílí předběhnutá je opět vpředu. Netušil jsem, že budu potřebovat vodiče. Stoupáme lesním úvozem na rovinku k Horoměřicím. Kraj lesa, kraj Prahy, vlevo pole, vpravo les, běžíme po měkké polňačce, rovinka, jak se říká- skoro "zadarmo". Je to paráda. Jsme tři – Plha běžící jak sloní mládě, atlet v černém s úžasným stylem "Bolt" a "kamenná tvář", hovoru se nezúčastňující. Má sluchátka, kouká přímo vpřed a asi poslouchá Rolling Šutres. Překřížíme jedno z mála nebezpečnějších míst, silnici od Jenerálky. Vítr nefouká, sil je ještě na rozdávání, radost z pohybu nelíčená. Další seběh dává vyniknout největší Plhově slabině. Bolt s diskofilem mizí vpředu neuvěřitelně rychle. Jak to dělají? Prostě se nebojí. Plha se to rozbalit bojí - přesto anebo právě proto levou nohou nabírá z pod listí šutr, ten letí vpřed, jsa následně nakopnut palcem pravé nohy. Ještě že je zrovna sám. Bohulibé myšlenky o krásách podzimního lesa přerušily hlasité vulgární výrazy. Přesný zásah - modrající památka na ŠUTR i šutr. Blížíme se pomalu k cíli prvního kola, terén se stává čím dál členitější. V nejprudším lesním kopci přecházím do chůze, zrovinka vybaluji chleba se sádlem a začínám se za přerušení běhu stydět, když vidím na akátu u cesty další ceduli – něco jako: "Neboj, nestyď se, tady neběží ani Dan, ani Honza ani Mája ani nikdo ostatní", (kromě Dana si jména nepamatuju). Pro důkaz pravdivosti nápisu nemusím chodit daleko – po pár vteřinách se kolem mne chůzí! prožene Dan, ještě se po přečtení cedulky usmívající. Další lahůdku pro romantiky připravil Michal vzápětí. Trasa vede okolo umělé zříceniny BABA na vrcholku východního okraje Dolní Šárky. Dál na východ už to opravdu nejde. Rokle směrem k Vltavě je příliš prudká i na Šutráky, zato výhled na řeku a severovýchod Prahy nádherný. Pomalu se stáčíme vpravo k cíli prvního kola. Už pouhé tři kilometry. Jenže právě ty jsou nejčlenitější. Seběh hustým listím, kousek kolem potoka, brutální betonová „zeď“ (naštěstí se zábradlím), traverz po vrstevnici nad roklí a nakonec lahůdka – schody pravdy. Na jejich úpatí opět příznačný nápis - něco jako: .. (no nic – pro rudý kolečka v očích jsem ho zapomněl, ale bylo to určitě něco škodolibého) a nad schody další cedule, zkaleným zrakem rovněž těžko čitelná – něco jako: "A teď už to dá i Maya". Poslední informace po průběhu kolem tenisových kurtů zní - něco jako: "Při průběhu cílem kola nahlaš svoje číslo". Nasazuji úsměv, jako že jsem tedy naprosto "redy" a Dámě u stolku časomíry hlásím: "Plha se hlásí, dvojka, dvojka" a mizím do lesa.

ŠUTR54 03

Proti tomu, co nás čeká v kole druhém, bylo kolo první samozřejmě procházkou růžovým sadem. Už na jeho začátku si blahořečím, že jsem se nenechal zviklat na kola tři! Jedinou výhodou je, že už nekufruju. Ještě se vrátím ke značení trati. Všichni Šutráci – pořadatelé - odvedli neuvěřitelný kus práce. TROJÍ značení trati, jasně viditelné bílé šipky, bílé krepové fáborky na větvích a ke všemu ještě zelené sprejové tečky na každičkém rohu! Na 18-ti kilometrech!? Díky za super servis závodníkům. To fakt může zabloudit jenom takový Lojza jako já. Tempo vadne, zrak se kalí a z lýtek a stehen se stávají opravdové šutry. Jak se přeléváme a dvoukoláci předbíhají tříkoláky, zabředáme do čím dál zajímavějších rozhovorů. "Dobrý"? "Jo v poho". "A ty"? "Taky v poho". "Tak čau". "Čau". Prostě obšírná konverzace odpovídající stavu mozkové aktivity. Veškerý kyslík spotřebovávají svaly a plíce, na tebe se, mozečku, už nedostalo. Nejtěžší úsekem bylo pro mne údolí u potoka. Cíl daleko, vzdaluješ se od něj a žádný spoluběžec v dohledu. Zcela jsem osiřel se svými šutry v kapsičce, ve svalech a v ledvinách. Osazenstvo občerstvovací stanice v polovině okruhu na 9. kilometru zaslouží také naše poděkování. Rádi bychom s vámi hodili delší řeč než jen pozdrav a dík, ale závod je přeci jen závod. S blížícím se cílem se mi energie jako zázrakem začala vracet a poslední nejtěžší kilometry už byly naprosto v pohodě. Rozhodně se mi tedy vyplatil rozvážný začátek ŠUTRU. Druhé kolo jsem nakonec "dal" jen asi o 4 minuty pomaleji než první, což značí dobré rozložení tempa a rozumný odhad vlastní formy a schopností. Na schodech pravdy mně navíc čekalo ještě jedno milé překvapení. Na louku nad schody mně přijeli povzbudit i zástupci rodiny – má zákonitá choť paní Šlehová a náš čtyřnohý trhač silkyteriér Budy. Nejprve mne sice nepoznal, protože taková troska přeci nemůže být jeho páníček, ale pronikavý odér běžce po 35 a půl kilometru závodu mu vše objasnil. Ještě že byl na vodítku, jinak bych pravděpodobně musel absolvovat zbytek závodu s pětikilovou zátěží v náručí…

No a teď už je to brnkačka. U stolečku časomíry se něco změnilo, stojí tam Evžen, který je tedy opravdu všude. (Skoro jako býval Ivoš Domanský, hlavou mi na něj bleskla smutná vzpomínka). Dnes s ním ale není vrána Sára, divné. Asi se bál, aby mu nevzala v lese dráhu se svými černými sestřenicemi. Končím a je mi to líto. Bylo to fakt silný a bylo toho tak akorát. Třemi koly bych se dnes asi neprotáhl a když ano, tak s následky v podobě zbytečně dlouhé regenerace. No, alespoň mám motivaci pro další podzimní ročník ŠUTRU, na kterém mě Michale tutově očekávej! Bylo to SUPER!

P.S. a to jsem ještě nevěděl, co na mně čeká za cílem…

  1. Šíleně Usměvavě se Tvářící Roštěnky…
  2. Šouravé Ukončení Třetího Roundu…
  3. Šikovně Upečené Tyčinky Rukodělné… a …
  4. Šťavnatě Usmažený Tukuprostý Rezeň!!!

Morová Šleha

Štěpán (3 kola 54 km) - ŠUTR54 na půl plynu a půl banánu…

Konečně mi dobře vyšel čas, takže v sobotu 10. listopadu jsem si mohl poprvé zaběhnout všemi vychvalovaný a do nebes vynášený ŠUTR. Díky mému letošnímu běžeckému svrabu jsem si až do pátku nebyl úplně jistý, zda vůbec poběžím, natož kolik zvládnu Šárecko-Hanspaulských koleček. Nakonec to ale vyšlo hódně pohodově. Od pondělí do středy jsem si dal 3-denní půst spojený se značnou únavou, následující dny byly pak hodně energeticky úsporné. V pátek ráno jsem se probudil a po dlouhé době jsem se zase cítil jako King Kong. Už jsem na ten skvělý pocit skoro zapomněl… Takže bylo rozhodnuto, v sobotu běžím 3 kola. Žádný ambiciózní plán, pouze pohodové proběhnutí. V sobotu ráno jsem pln odhodlání naskočil do MHD a vyrazil směr Divoká Šárka.

ŠUTR54 04

Před startem poklidná přátelská atmosféra, všichni se znají, hlasitě se vítají, povídají a brebentí o naběhaných kilometrech, absolvovaných závodech, atd. Já jakožto velice nesmělý a nespolečenský člověk opět jen zamlkle postávám a vše z dálky sleduji. Z pytlíku tahám šutr s číslem 1 a jdu na malou procházku(obhlídku) běžeckého terénu. Nezvyklý předstartovní klídek naruší teprve až příchod největšího Brněnského běžeckého ultra blázna. Místní borci okamžitě znejistí a vypadá to, že i přes nezávodní charkter ŠUTRu se dnes bude přeci jen závodit, a to dost na krev. Po startu jako když práskne do koní a šílenci to také tak rozběhli. Už v půlce prvního krátkého seběhu jsem je ztratil z dohledu a po zbytek dne jsem je ani nezahlédl. Po pravdě by mě asi mrzelo, kdyby mě udělali o celé kolo… Po shlédnutí jejich výsledků jsem jen suše polkl s pocitem, zda činnost, kterou tak rád a často provozuji, mám vůbec právo nazývat během a běžeckým tréninkem.

Já jsem se nikam nehnal (mometnálně na to prostě vůbec nemám) a všechna 3 kola běžel maximálně na pohodu a bez většího úsilí. Tím pádem ale i bez jakékoliv krize a dobrého výsledku. Rovinky, seběhy a mírné kopce jsem běhal, v prudších částech jsem raději provozoval turistiku. Čučel jsem kolem sebe a užíval si krásného počasí a prostředí. Za celou dobu jsem díky mému již zmíněnému úspornému režimu vypil jen 2 kelímky ionťáku a snědl půl banánu, na můj antiběh to tentokrát bohatě stačilo. Dost jsem se šetřil. Z toho také vyplývají moje hodně vyrovnané časy jednotlivých kol. První dvě kola byla prakticky totožná, až třetí kolo jsem zaběhl asi o 2 minuty pomaleji než ta první dvě. Běželo se mi parádně a z lehka. Skoro mi bylo líto, že se běžela jen 3 kola, na další bylo určitě sil ještě dost. Trať krásná, členitá a dobře vymyšlená. Kromě jednoho seběhu na 12. km mi nepřišla ani nějak extra náročná, jak všichni říkají. S ohledem na terén Divoké Šárky to mohlo být daleko větší maso, ale to by pak ocenilo už asi jen to nejtvrdší jádro běžců masochistů. Značení po celých 18 km naprosto perfektní, zabloudit by dokázal snad jen běhající kruťák s dredem! Ti, co pějí ódy na ŠUTR, mají nejspíš pravdu…

Za pořádání takové běžecké akce všem organizátorům a dobrovolníkům v čele s Michalem moc díky. Máte u mě veliký obdiv a jste mi velkou inspirací. Pokud se poběží jarní ŠUTR, tak se ho na 100% zúčastním, buď jako běžec nebo jako dobrovolník. Jedním z mých hlavních letošních cílů bylo uspořádat pro Nadaci na ochranu zvířat podobnou dobročinnou běžeckou akci. Pokusit se tím založit i jakousi tradici, kde se budou běžci podobného ražení scházet, kde se budou cítit jako doma a kam se budou hlavně všichni rádi vracet. Michalovi a dalším nadšencům z trailpointu se to jednoznačně daří - mě bohužel z důvodu asi mé vlastní lenosti a pohodlnosti zatím ne. Kromě pohodového sobotního proběhnutí a oblázku z číslem 1 jsem si odnesl i nové velké odhodlání a motivaci do nadcházejícího běžeckého roku.

Štěpán

Za sobotu 10. listopadu mají zvířata na účtě minimálně dalších 90 km.
Běhu ZDAR!